Jaký bude rok 2012 pro stavební firmy

Správná montáž a výběr kvalitního okna

Od vzniku prvního sériově vyráběného plastového profilu pro okna uplynulo více než padesát let. Za tu dobu prošly parametry pro výrobu těchto profilů značným vývojem. Nyní mají plastová okna všechny přednosti tradičních dřevěných oken a mnoho dalších. Jejich méně příznivé vlastnosti zaniknou ve srovnání s těmi lepšími, a navíc mají širší spektrum použití.

Plast dokáže pružně reagovat na požadavky konstruktérů a lze si tak nechat vyrobit okno „na zakázku“. Díky termoplastické tvárnosti lze provádět ohýbání profilů pro okna s kulatým, probraným, lomeným i nízkým obloukem. Díky velkému výběru přídavných profilů lze naprojektovat a zrealizovat jakékoliv napojení na stavební prvky. 

Základním materiálem pro výrobu okenních profilů je polyvinylchlorid (PVC), pro jehož stabilizaci se běžně používá různých stabilizátorů, většina z nich na bázi olova. Vzhledem k mnoha škodlivým vlastnostem olova se EU rozhodla jeho spotřebu zakázat. Někteří výrobci okenních profilů se již dnes hlásí k ochraně životního prostředí a jejich profily splňují kritéria pro recyklovatelnost, jiní, jako např. Kömmerling nebo KBE, jsou už dál a k výrobě svých profilů nepoužívají tyto vysoce škodlivé stabilizátory a nahrazují je ze 100 % stabilizátory na bázi ekologicky příznivého vápníku a zinku. Tito výrobci používají stabilizátor GreenLine, který je dnes již značkou jakosti.

Základní přednosti plastových oken již byly několikrát jmenovány, ale přesto si je znovu zopakujme. Přednostmi plastu jsou minimální požadavky a náklady na údržbu, velmi malý součinitel tepelného prostupu rámem. Okno se nemůže rozklížit ani zkroutit. Plastová okna jsou používána také v nízkoenergetických a pasivních domech.  

Správná volba 
Volbou správného okna lze dosáhnout významných úspor energie na vytápění. Ty jsou realizovány zlepšením prostupu tepla, ale i snížením infiltrace vzduchu skrze funkční (mezi rámem a křídlem) a připojovací (montážní) spáru. V této souvislosti byl v posledních letech diskutován problém počtu komor plastového profilu. Objevuje se názor, že čím větší počet komor, tím lepší je tepelná izolace. Měříme-li hodnotu Uf u profilů plastových oken se stavební hloubkou 70 mm při stoupajícím počtu komor (od jedné do šesti), uvidíme, že s přibývajícím počtem komor má tato hodnota Uf klesající charakter, avšak toto zlepšení je stále méně patrné. Například u jednokomorového okna dosahuje hodnota Uf výše 3,0 W/m2K, u tří komor pouze 1,7 W/m2K a u šestikomorového pouze 1,30 W/m2K. Ukazuje se tedy, že s přibývajícím počtem komor je tepelně technické zlepšení stále menší.  

Statika
Další důležitou vlastností okna je statika. Od určitých rozměrů musí být okenní profil opatřen ocelovou výztuhou. Je-li zbývající hloubka (šířka) profilu rozdělována do stále většího počtu komor, zmenšuje se i stavební hloubka jednotlivých komor. Jako řešení se nabízí možnost zmenšení hlavní komory (ocelové komory), čímž se vytvoří více místa pro další komory, avšak již nebude dosaženo potřebné stability. Stabilitu ocelové výztuže vyjadřuje plošný moment. Je-li pro ocelovou výztuhu k dispozici pouze prostor například o rozměru 35 mm místo 38 mm, klesá tím její stabilita téměř o 50 %. Rozhodující je tedy nejen počet komor, ale také jejich šířka (pod 8 mm nemají prakticky žádný účinek), tvar a uspořádání v konstrukci profilu. Optimální je při stavební hloubce 70 mm okenní profil s pěti komorami. 

Nelze však zapomínat ani na ostatní komponenty plastových oken, jako je zasklení, kování, technické řešení spáry okenního křídla a rámu. Výsledné užitné vlastnosti okna můžou být znehodnoceny, když i při použití velmi kvalitního profilu bude okenní křídlo zaskleno „obyčejným“ izolačním dvojsklem.  

Rizika technologického postupu 
Neméně důležitou roli hraje samotná instalace okna, zejména z hlediska výše zmíněných tepelně izolačních vlastností. Osazení okna je významný, ale vcelku podceňovaný problém. Mnoho lidí se domnívá, že montáž nových oken je rutinní záležitostí a že stačí mít kvalitní okno a montážní pěnu. To je však omyl. Tento krok totiž představuje 80 % veškerého úspěchu. 

Mezi hlavní rizika nekvalitně odvedené práce patří špatné ukotvení okna do otvoru či nesprávné provedení detailů izolace okna v ostění. Podepsat se však může i malá řemeslná dovednost dodavatelské firmy. Naprosto nevhodný je i postup, kdy u jednoho dodavatele okna zakoupíme a druhým si je necháme zabudovat, bez jakékoliv spojitosti mezi nimi. Takový dodavatel může být vyškolen na jiný okenní systém, nebo nemá takové školení dokonce vůbec. Většina výrobců v tomto případě ani na své výrobky neposkytuje záruku na funkčnost. Kvalifikovaná dodavatelská firma je vyškolena od výrobce oken či okenních profilů, jak lze montáž okna optimalizovat.

Ani nejkvalitnější okno nepřinese kýžený výsledek, jestliže nebude dodržen technologický postup při zabudování do stavebního otvoru. Obvyklým postupem je přichycení okna ke stavební konstrukci, zapěnění spáry polyuretanovou pěnou a začištění, zpravidla maltou nebo štukem. Polyuretanová pěna spolu s klasickým zednickým začištěním jsou samostatně naprosto nevhodným řešením. Užíváním vnitřních prostor vzniká určité množství vodní páry, kterou je třeba odvádět. Použitá malta a pěna však mají tzv. spojitou pórovitost a vodní pára je schopna procházet pěnou a omítkou tam i zpět. Jestliže uvnitř narazí na kritickou teplotu rosného bodu, pak kondenzuje. Pěna začíná nasákávat, zhoršují se tak tepelně izolační schopnosti, a může dojít na skvrny v ostění, vznik plísní, nebo dokonce odpadávání omítky. Dalším problémem je, že oboustranně, z vnějšku i z vnitřku, prochází vzduch. Dle české normy o tepelné ochraně budov (ČSN 730540-2) však musí být spára těsná jak pro vodní páry, tak pro vzduch, při dodržení parotěsnosti zevnitř. Pokud tedy chceme normu respektovat, musí být připojovací spára zevnitř interiéru utěsněna paronepropustně například expanzní páskou či fólií a zvenku musí být uzavřená proti pronikání vody, avšak propustná pro páru. Jako názorný příklad použijeme okno 1,2 × 1,5 m, které má vlastní tepelnou ztrátu kolem 60 W. Utěsnění spáry pouze pěnou však přidá ztrátu dalších asi 60 – 70 W. Správné provedení s fólií vevnitř a paropropustným prvkem vně přináší ztrátu pouze asi 15 W. Pokud je přes spáru přetaženo ještě zateplení, klesne ztráta na 5 W. Technickým detailům správného osazení okna je tedy třeba věnovat velkou pozornost.

Z podkladů společnosti Kömmerling
Foto: Kömmerling

Dřevěná okna
Při výrobě oken a dveří se dřevo, vzhledem ke své dostupnosti a snadné opracovatelnosti, využívalo už dávno. S postupující průmyslovou výrobou se okna začala vyrábět i z plastů a kovů. Dřevěná okna a dveře se však vyrábějí dodnes, a to kvůli vhodným mechanickým a tepelnětechnickým vlastnostem.


Protože dřevo je i po estetické stránce velmi příjemný a vhodný materiál, doufáme, že z našeho života nezmizí.

Základní konstrukční systémy
Dřevěná okna můžeme rozdělit do tří základních konstrukčních skupin:

• jednoduché okno
• dvojité okno
• zdvojené okno

Jako první bylo vyvinuto jednoduché okno, následovalo okno dvojité. Když se začalo přihlížet k ekonomickému využití dřeva a k šetření s ním, přešlo se od dvojitých oken k oknům zdvojeným. V současnosti jsou však nejrozšířenější okna jednoduchá, vyráběná z tzv. eurohranolů – eurookna. První jednoduchá okna se zasklívala jednoduchým sklem. U dvojitých oken se již použila dvě jednoduchá skla. Postupně se jednoduchá skla začala zaměňovat za izolační dvojskla, která zlepšila celkovou tepelnou propustnost oken.

Moderní okna s izolačním dvoj(troj)sklem charakterizuje orientace zasklívací polodrážky do interiéru. Na spodní straně z exteriérové strany se používají hliníkové ochranné lišty, aby se dřevo ochránilo před vodou, která se v těchto místech nejčastěji hromadí. Šířka vlysů používaných k jejich výrobě je standardní – 68 mm. Při rostoucích cenách

energií se na okna kladou vyšší tepelnětechnické požadavky, a proto se dnes standardem stávají okna o tloušťce vlysu 78 mm. Pro speciální okenní konstrukce určené do nízkoenergetických a energeticky pasivních domů se tloušťky vlysů pohybují až do 110 mm a v některých případech až 150 mm.

Střešní okna
Zvláštní skupinou oken jsou střešní okna, která se umísťují v rovině střešního pláště. Jejich výhodou je, že ve srovnání s oknem umístěným ve vikýři nebo lodžii zvýší osvětlení místnosti asi o 40 %. Protože střešní okno je více namáhané povětrnostními vlivy než okno osazené ve svislé stěně, vyžaduje dokonalé konstrukční vyhotovení a kvalitní materiály. Dřevěná střešní okna se vyrábějí z lamelového dřeva nejčastěji ze severské borovice. Střešní dřevěná okna musejí být náležitě impregnována látkami proti biotickým škůdcům.

Ke zvýšení odolnosti se z venkovní strany používají hliníkové profily. Hliníkem, měděným plechem nebo plechem z titanzinku se vytváří i oplechování, které přechází pod střešní krytinu a vytváří spolu se systémem záhybů (falců) a překrytí dokonalé utěsnění osazení okna chránící před atmosférickou vodou.

Při osazení a ukotvení okna do střechy je potřebné dodržet několik zásad:

• zabezpečit odstup krytiny od okna pro volný odtok vody
• vytáhnout podstřešní fólii až k rámu (nezapomenout důkladně utěsnit rohy)
• po celém obvodu zajistit důkladné tepelné zaizolování
• upevnit parotěsnou zábranu na rámu po celém obvodu
• u odvětrané střechy je třeba v horní části umístit drenážní žlab pro odtok zkondenzované vody

I skleněný systém střešních oken musí být z odolnějšího skla zejména kvůli krupobití a případně kvůli jinému mechanickému poškození. Proti nadměrnému přehřívání (okno v podstatě funguje jako skleník) slouží mnoho doplňků, například markýzy a doplňky k omezení nadměrného osvětlení (rolety a žaluzie), případně sklo s reflexní úpravou.

Komfort bydlení v podkroví ovlivňuje i správná výška osazení střešního okna. Často se stává, že je okno osazeno vysoko. Aby se okno snadno otevíralo a aby vytvářelo dostatečný kontakt s okolním prostředím, je vhodné, aby spodní hrana okna nebyla vyšší než 1,2 m od podlahy.

Materiál na výrobu oken
Na výrobu oken se v současnosti používá lamelové dřevo, tzv. eurohranol. Ten se vyrábí nejčastěji ze tří vrstev – slepením dřevěných lamel. Tyto lamely se navzájem napojují různými typy spojů (nejčastěji délkovým, tzv. cinkovaným spojem), čímž se při jejich výrobě dosahuje velké délkové variability. K vytvoření eurohranolu se používají dva druhy lamel.

Z méně kvalitního materiálu (po vyřezání chyb z desek vznikají kratší kousky, které se navzájem lepí) se vytváří střed eurohranolu. Z materiálu vyšší kvality, který se dělí na dvě skupiny, a to podle toho, zda se lamely délkově napojují či nikoli, se vyrábějí povrchové vrstvy. Výrobci oken nabízejí zákazníkům tzv. cink a fix hranoly. Cink je hranol, který má vrchní lamely napojeny, zatímco u fix hranolů lamely napojeny nejsou.

K výrobě eurohranolů, a tím i oken, se využívají různé dřeviny. Teoreticky lze okno vyrobit z jakékoli dřeviny, ale ne všechny dřeviny jsou pro tyto účely vhodné. Proto se dřevěná okna z eurohranolů vyrábějí především z jehličnatých dřevin smrku a borovice. Z listnatých dřevin je to nejčastěji dub a z exotických se používá meranti. Vhodnou dřevinou k výrobě oken je smrk, protože má vzhledem ke své hmotnosti dobré pevnostní vlastnosti. Meranti se svou stavbou značně podobá smrku, ale má hustší a kompaktnější strukturu díky podmínkám, v nichž roste (Malajsie, Indonésie a jinde). V zemích, kde se ve srovnání s našimi zeměpisnými šířkami nestřídají roční období s výraznými teplotními rozdíly, není ani dřevo těmito výkyvy poznamenané. Dub má z uvedených dřevin nejvyšší pevnost i životnost, ale zároveň i nejvyšší cenu. Proto v porovnání s ostatními má cenové prvenství smrk, protože meranti se musí dovážet, což jeho cenu oproti smrku zvyšuje.

Povrchová úprava oken
Základním cílem povrchové úpravy je ochrana dřeva před povětrnostními vlivy, pronikáním vlhkosti a ochrana před slunečním zářením (UV zářením). Povrchovou úpravu oken v minulosti zajišťovali malíři a prováděla se přímo na stavbách. Spočívala zejména v nátěru (napuštění) lněnou fermeží. Do 60. let minulého století se nejčastěji používaly bílé pigmenty (zinková, olověná, respektive titanová běloba). V 70. letech se začaly používat lazurovací nátěry. Koncem dekády se na základě výzkumů v Institutu pro techniku oken (ITF) v Rosenheimu zjistilo, že pro zlepšení objemové stálosti dřevěných oken je nejvhodnější kombinace nefilmotvorné impregnace a filmotvorné silnovrstvé lazury. Tato komplexní péče se již nemohla realizovat na stavbě, proto výrobci začali nabízet okna s celkovou povrchovou úpravou.

Povrchová úprava oken se v současnosti skládá ze tří vrstev:

• Namáčecí základ (nefilmotvorná impregnace) – tato vrstva buď přímo, nebo nepřímo souvisí s povrchovou úpravou. Váže se přímo na dřevo a obsahuje i ochranné látky, které chrání dřevo před biologickým napadením (houbami, plísněmi, škůdci). Pomáhá též dřevu lépe odolávat UV záření. Nejčastěji se nanáší máčením.
• Intermedio (lazura – ochrana proti vlhkosti). Druhá vrstva vytváří základní ochranu dřeva proti venkovní vlhkosti. Jeho konzistence dovoluje jeho nanášení máčením nebo poléváním. Tímto způsobem nanášení se dostane do celé konstrukce okna (spoje, rohy atd.). Lazurovací vrstva v podstatě chrání dřevo okna zvenku po celém obvodu.
• Silnovrstvá lazura chrání dřevo před venkovní vlhkostí a rovněž i před mechanickým poškozením (například krupobití). Musí být elastická, aby odolávala i malým rozměrovým změnám, k nimž ve dřevě dochází při změně vlhkosti.

Některé zahraniční firmy přišly na trh s povrchovou úpravou, která spočívá v oblepení vnější strany okenní konstrukce plastovou fólií. U tohoto způsobu povrchové úpravy odpadá mokrý proces při výrobě okna stejně jako čekání na vyschnutí povrchové úpravy. Tyto fólie jsou však paronepropustné, což může způsobit hromadění vlhkosti ve dřevě a případně i jeho objemové změny. To pak mnohdy vede k deformacím na okně.

Osazení
Jakkoli správně vyrobené a zkonstruované okno nebude kvalitně plnit svou funkci, pokud se správně neupevní (neosadí) do stavby. Proto jsou i požadavky na osazení okna velmi vysoké. Styk okna s obvodovou konstrukcí musí odolávat povětrnostním, tepelným a akustickým vlivům. Osazení okna se považuje za kritické místo při výstavbě, protože právě zde dochází ke styku dvou různých konstrukcí – obvodové stěny a okna. Jako u všech napojeních různých konstrukcí, ani v tomto případě není možné jejich stoprocentní propojení, takže se občas vyskytnou nějaké nedokonalosti nebo problémy.

Detail osazení se skládá ze tří základních částí:

• Vnější uzávěr styku. Má i estetickou funkci, ale jeho hlavním úkolem je ochránit styk proti povětrnostním vlivům (pronikání srážkové vody a větru). Tvoří ho venkovní parapetní oplechování.
• Tepelněizolační výplň – jejím úkolem je vytvářet dostatečný tepelný odpor, ale také chránit před pronikáním vzdušné vlhkosti. Slouží i jako akustická izolace. Dříve se k izolaci používala konopná vlákna, v současnosti je nahrazují vypěňovací polyuretanové pěny, které mají lepší tepelněizolační a akustické vlastnosti a lépe izolují proti vlhkosti.
• Vnitřní uzávěr styku okna s obvodovou stěnou je v podstatě interiérové ukončení osazení okna. Na spodní straně bývá nejčastěji ukončen parapetní deskou, na horní a boční straně omítkou. Ukončení by mělo být v jedné svislé rovině (vodorovné s vnější stěnou) a nesmí být přerušené, aby teplota na povrchu ostění nebyla pod teplotou rosného bodu, při němž by kondenzovala voda. V běžných podmínkách se tato teplota pohybuje kolem 9,5 °C. Aby nedocházelo k tvorbě plísní, měla by teplota povrchu být přibližně 12,5 °C.
• Při dokončovacích pracích je zapotřebí důkladně utěsnit vnější uzávěr. Při osazení venkovní parapetní desky se nesmí zapomenout na překrytí jejích konců buď omítkou, nebo venkovním obkladem ostění, aby se stékající voda nedostávala pod parapetní desku.

Nízkoenergetická a pasivní okna
Neustále se zvyšující ceny energií a orientace společnosti na ekonomické a ekologické aspekty výstavby obytných budov nutí výrobce a projektanty přicházet s produkty splňujícími tato náročná kritéria. V posledních letech se do povědomí dostávají pojmy nízkoenergetický a energeticky pasivní dům – jde o stavby, které ve srovnání s běžnými budovami ke svému provozu potřebují výrazně menší množství energie na vytápění.

Okna, která jsou dnes běžná, nesplňují požadavky dostatečné tepelné izolace vyjádřené hodnotou součinitele prostupu tepla U (W/m2  . K). Čím nižší je tato hodnota, tím má konstrukce lepší tepelnětechnické vlastnosti. Standardní okna mají hodnotu celkového součinitele prostupu (zasklení spolu s rámem) kolem 1,5 W/(m2 . K). Pro okna určená do energeticky pasivních domů je maximální doporučená hodnota U = 0,8 W/(m2 . K). Aby okno tuto podmínku splnilo, musí mít zasklení, jehož hodnota U se pohybuje kolem 0,6 W/(m2  . K) a méně. Běžný dřevěný rám nedokáže této hodnoty dosáhnout, proto se vyrábějí rámy ze sendvičových konstrukcí, u nichž je na povrchu rámu dřevo a uvnitř vložený materiál s vyššími tepelnětechnickými vlastnostmi, nejčastěji polyuretanová pěna nebo její kombinace s dřevními vlákny, tzv. purenit nebo korek.

Někteří výrobci kvůli získání zákazníků vydávají dřevěná okna z plného profilu, nejčastěji z profilu o větších tloušťkách, za okno vhodné do energeticky pasivního domu, protože zasklení dosahuje potřebné hodnotu U. Je třeba si však uvědomit, že celodřevěný rám do tloušťky asi 100 mm nemůže adekvátně splnit požadavek dostatečné tepelné izolace. Dokonce i na jedné výstavě prezentoval výrobce dřevěné okno se zasklením izolačním trojsklem jako okno vhodné do energeticky pasivního domu, přičemž šlo o okenní rám o tloušťce 88 mm. Na otázku, jak může dokázat, že hodnota U je u okna nižší než 0,8 W/(m2  . K), odpověděl, že to deklaruje výrobce zasklení. A po připomínce, že rám přece tvoří asi 20 až 35 % celkové plochy okna, prezentující jen mlčky krčil rameny.

Uvažujete-li proto o investici do energeticky pasivního domu, nenechte se uchlácholit řečmi o dokonalém systému zasklení, ale požadujte, aby vám výrobce doložil, že celkový součinitel prostupu tepla se pohybuje pod hranicí 0,8 W/(m2 . K). Seriózní výrobci mají tuto hodnotu potvrzenou podle měření provedených v certifikovaných zkušebnách.

Kombinovaná okna
Dřevo je přírodní materiál a jako takový podléhá degradaci. U okenních konstrukcí je to zejména vliv povětrnostních podmínek. Povrchovou úpravou lze tyto vlivy minimalizovat, avšak někteří výrobci nabízejí jiné řešení – nahradit vnější stranu ze dřeva hliníkem nebo plastem. Taková dřevěná okna mají delší životnost, která je podmíněna kvalitní výrobou, protože plasty nebo hliník, které mají vyšší odolnost, bezpečně zvenku dřevo ochrání. Estetický dojem z dřevěných oken přitom zůstává z interiéru zachovaný.

Chyby při montáži oken a parapetních desek

Pod chybnou montáží okna si člověk většinou představí jeho nesprávné osazení do stavebního otvoru. Funkčnost okna však ovlivňují další faktory, které s montáží přímo souvisejí. Jaké chyby se tedy v praxi vyskytují nejčastěji?

Chybná montáž oken
Chybou může být například nesprávná identifikace samotného objektu ve smyslu konstrukční ochrany oken a následné nesprávné zaměření výplní okenních otvorů. Stává se, že ve chvíli, kdy na stavbu přichází kvalifikovaný pracovník firmy, aby okna zaměřil, stavební otvory ještě nejsou dostatečně připraveny. To znamená, že nejsou omítnuty do pravého úhlu nebo na stavbě chybí váhorys (vodorovná čára na hraně ostění ve výšce 1 000 mm od čisté podlahy včetně dlažby, resp. parket), který je základní hodnotou pro správné naměření a osazení okna. Je důležité zabezpečit, aby se hodnota váhorysu a tloušťka podlah po měření oken už neměnily. Proto se doporučuje zaměřovat okna, až když jsou známy kompletní skladby podlah a stěn včetně omítek a zateplovacího systému.

Častou chybou samotné montáže je i použití nedostatečného, případně velkého množství montážní pěny, kterou je poté nutno ořezávat. Tím se naruší její struktura a vlivem slunečního záření se urychlí degra¬dace celé připojovací spáry. To znamená, že i po minimálním vniknutí vlhkosti do montážní pěny klesá její tepelná i zvukověizolační schopnost. Proto se doporučuje překrývat montážní pěny páskami, které chrání připojovací spáru z interiéru před vnikáním vlhkosti (parozábrana) a z exteriéru před UV zářením (paropropustná páska).


Součástí správného osazení okna je jeho pevné zafixování kotevním materiálem (nikoli montážní pěnou), hloubka osazení okna z exteriéru, jakož i zateplení ostění. Pokud je okno osazeno spolu s fasádou, může se jeho povrchová úprava znehodnotit. Zároveň se snižuje jeho tepelněizolační schopnost, proto je nutné okno osazovat zhruba uprostřed stěny (i když, například u nízkoenergetických domů, se okna osazují většinou blízko k izolační vrstvě. U nedostatečného zateplení ostění a hlavně překladů se mohou v místech tepelných mostů po čase vytvářet plísně. Musíme si však uvědomit, že v případě výměny oken a následného vzniku plísní v rozích místností nemusí být problém pouze v chybné montáži, ale i v nedostatečném větrání, protože stará okna zabezpečovala přirozenou infiltraci vzduchu.

Chybou montáže je i nedostatečné vycentrování a uložení okna před samotnou fixací okenního rámu, což má za následek nedokonalé těsnění křídla v rámu a zatékání. Když se okno osadí správně, jeho okenní křídlo se v pootevřené poloze samovolně neotvírá ani nezavírá.

Vydutí v koutu těsnicího profilu způsobil průnik vody	Příklad pronikání vody v důsledku podtékání profilového těsnění

Chybná montáž parapetních desek
Exteriérové parapetní desky je třeba osazovat zároveň s montáží oken ještě před osazením zateplovacího systému, aby nevznikaly chyby při jejich montáži.

I když se osazování parapetních desek zdá snadné, nelze je jednoduše nalepit na montážní pěnu a zatížit cihlou. Právě neodbornou montáží exteriérových parapetních desek můžeme způsobit nemalé problémy a škody. Délka parapetní desky má být totožná s šířkou okna a má přesahovat přes zateplovací systém asi 20 až 40 mm. Na místo osazení parapetních desek je třeba nanést pásek silikonu (spoj okna s parapetní deskou), na zdivo polyuretanovou pěnu, potom vložit parapetní desku a přišroubovat ji nerezovými šrouby (nikoli obyčejnými pozinkovanými šrouby) – samozřejmě v závislosti na použitém parapetním systému.

Nesprávná montáž parapetních desek

Nesprávná montáž parapetních desek

Závěr
Dodatečné odstraňování poruch, které vznikly chybou montáže oken, resp. parapetních desek je poměrně náročná a rozhodně ne levná záležitost.

V prvé řadě musíme zjistit příčinu poruchy, např. pokud v místě připojovací spáry vznikla – zejména důsledkem nedostatečného větrání – plíseň, je nutné zjistit, zda jde o nesprávné odizolované nadpraží, resp. nesprávně namontovanou izolační desku. To znamená, že zjistí-li se chyba na straně montáže, je nutno ostění z vnější i vnitřní strany osekat, připojovací spáru zaizolovat a ostění opět omítnout, což v případě funkčního a zařízeného interiéru není jednoduché.

Správné napojení střešního okna na střešní plášť

Okno osazené ve střešní konstrukci musí odolat všem klimatickým vlivům, kterým je střecha vystavena. Navíc musí umožňovat prosvětlení, provětrání a výhled z obytného prostoru pod šikmou střechou. Aby mohlo okno spolehlivě plnit svou funkci, musí být správně osazeno.

Střešní krytina
Rám střešního okna je z vnější části chráněn oplechováním. Krytina se však nesmí položit na doraz k oplechování střešního okna. Při její pokládce je zapotřebí zachovat předepsanou vzdálenost 3 až 6 cm od boční strany a 6 až 15 cm od horní strany oplechování okna, aby se zajistil plynulý odtok vody. U skládaných tvrdých krytin se musejí menší ořezané kusy upevnit hřebíkem nebo šroubem, aby se neposunuly, případně neuvolnily.

Pojistná hydroizolační fólie – podstřešní fólie
Podstřešní fólie musí propouštět případnou vlhkost z tepelné izolace směrem ven do ovzduší a současně musí zabránit tomu, aby případné kapky vody (z deště, roztátého sněhu, zkondenzované vlhkosti) nepronikly do izolace. Podstřešní fólie by se proto měla vytáhnout na rám střešního okna ze všech čtyř stran včetně utěsnění rohů. Vodotěsné napojení pojistné hydroizolační fólie na rám okna lze provést dvěma způsoby.

U prvního způsobu se čtyři pásy podstřešní hydroizolační fólie upevní na okenní rám. Pásy jsou o 30 cm delší než strana okna. Po přiložení pásu na střechu se jeden okraj vytáhne na rám okna a sponkováním připevní. U rohů se po nařezaní a přeložení vytvoří kompaktní vodonepropustná vrstva. Při osazování pásů se postupuje zezdola nahoru, tj. spodní okraj se izoluje jako první. Po instalaci pás se v případě skládané krytiny řezem do tvaru písmena Y musejí obalit jednotlivé latě v okolí střešního okna. V horní části nad oknem je zapotřebí fólii nařezat šikmo a osadit pod drenážní žlábek.

Další možností je použití takzvaného hydroizolačního límce, který je vyroben přesně na velikost střešního okna. V rozích je svařený, čímž se zajistí voděodolnost. Díky zvlněnému okraji lze obalit laťování po okrajích rámu. Fólie na výrobu těchto límců jsou ve směru interiér – exteriér paropropustné.

Obr. 1 Úprava podstřešní fólie	Obr. 2 Hydroizolační límec

Tepelná izolace
Při vložení rámu střešního okna do roviny střechy je nutné tepelnou izolaci napojit na rám střešního okna. Lze to řešit v zásadě dvěma způsoby: vkládáním pásů minerální vlny mezi rám okna a konstrukci střechy (krokev) nebo použitím prefabrikovaných zateplovacích rámů vyrobených z tvrzeného polyuretanu.

Parozábrana
Parozábrana je neprodyšná fólie, která zabraňuje prostupu vodních par z interiéru do tepelné izolace. Protože se po osazení okna do střechy naruší její celistvost, je zapotřebí ji neprodyšně utěsnit na rám okna. Fólie by se měla nalepit do drážky na rámu střešního okna a přitlačit sádrokartonovým nebo jiným interiérovým obkladem. Spoje jednotlivých částí by se měly neprodyšně spojit a přelepit. Testování nedůkladného utěsnění parozábrany dokázalo, že i dírka velikosti špendlíkové hlavičky napáchá stejnou škodu jako díra velikosti sevřené pěsti. Rozdíl je jen v rychlosti proudění vzduchu a ten závisí na rozdílu tlaku vzduchu v exteriéru a interiéru.

Vnitřní obklad – ostění
Interiérový obklad kolem okna – ostění (lidově špalety) se musí realizovat podle této zásady: horní část ostění musí být v horizontální a dolní část ve vertikální rovině. Pokud se použije i parapetní deska, musí být odsazena tak, aby pod ní proudil teplý vzduch z radiátoru na spodní část okna. Nastane tak cirkulace teplého vzduchu kolem střešního okna a sníží se riziko vzniku kondenzace vodních par na okenní konstrukci.
Otevřeným ostěním se dosáhne účinnějšího prosvětlení podkrovní místnosti.

Obr. 4 Vzdálenost okna od krokve a možné tesařské výměny	Obr. 5 Správná a nesprávná geometrie ostění střešního okna z hlediska zabezpečení správné cirkulace vzduchu z vytápěcího tělesa a z hlediska proslunění podkrovní místnosti

Nejdůležitější zásady pro důkladné napojení střešního okna na jednotlivé vrstvy střešního pláště:

• Nesmí být položena na doraz k okennímu rámu, ale je zapotřebí ji ořezat na předepsanou vzdálenost (30–60 mm od boční a 60–150 mm od horní strany okna). Zabezpečíme tím plynulý odtok vody i během největšího deště. U skládaných krytin je zapotřebí menší ořezané kusy mechanicky upevnit, aby se neuvolnily.
• Pojistná hydroizolační vrstva musí být vytažena na rám okna ze všech čtyř stran, včetně důkladného utěsnění rohů. Pojistná hydroizolační vrstva, nazývaná také podstřešní fólie, musí být z paropropustného materiálu – musí propouštět případnou vlhkost z tepelné izolace směrem ven do ovzduší a současně zabránit pronikání případných kapek srážkové vody (např. z nafoukaného deště, roztátého sněhu), případně zkondenzované vlhkosti do této izolace. Důsledné utěsnění okolí rámu můžeme jednoduše zkontrolovat – když se postavíme pod střešní okno, nesmíme vidět žádnou štěrbinu, kterou by pronikalo denní světlo. Jinak můžeme považovat utěsnění za nedůsledně realizované a je třeba ho opravit.
• Jelikož střešní okno je několik centimetrů vysunuté z tepelněizolační roviny střešního pláště směrem ven, je třeba stejnou pozornost věnovat i napojení tepelné izolace na rám okna po celém obvodu. Lze to jednoduše učinit nařezáním úzkých pásů z tepelně izolačního materiálu a jejich natlačením do spáry mezi okenní rám a krokev (respektive kontralať). To vyžaduje značnou dávku trpělivosti a preciznosti a ne vždy můžeme očekávat, že to každý řemeslník zodpovědně vykoná. Výrobci proto doporučují, aby si to každý stavebník udělal sám nebo aby si to minimálně důsledně „uhlídal“.
• Parotěsná zábrana se zabuduje do střešního pláště až po osazení střešního okna a tepelné izolace. Je to neprodyšná fólie, která má zabránit proniknutí vodních par z interiérové strany do tepelné izolace. Zásada, kterou je třeba dodržet u této vrstvy, je: parotěsná zábrana musí být utěsněna k rámu okna neprodyšně po celém obvodu. Nesmí tam tedy být žádná spára, kterou by mohl vzduch proniknout do tepelné izolace. Tuto parotěsnou vrstvu je proto zapotřebí přilepit do okenní drážky pro ostění a zatlačit ji dřevěným nebo sádrokartonovým obkladem.
• Interiérový obklad kolem okna, nazývaný ostění, musí být zrealizován podle obr. 5. Horní část ostění musí být v horizontální a dolní část ve vertikální rovině. Pokud použijeme parapetní desku, musí být odsazena tak, aby pod ní proudil teplý vzduch na okno. Tímto dosáhneme:
• snížení rizika vzniku kondenzátu na okenní konstrukci, a to cirkulací teplého vzduchu kolem střešního okna,
• účinnějšího prosvětlení podkrovní místnosti díky otevřenému ostění,
• bezproblémového přístupu k oknu při správné výšce osazení okna (horní hrana kolem 1,9 až 2,1 m od podlahy).

Zpracováno z podkladů společnosti Velux
Foto: Velux, s. r. o.